Do naší podzimní soutěže nám přišly čtyři příspěvky. Na prvním místě se umístila Hana Prknová se svým příběhem "Prancha". Zasíláme jí knihu Žako Papoušek šedý a směs zrnin African Parrot Loro Parque 1 kg.

Na druhém místě se umístila Alexandra L. se svým příběhem "Recept na žemlovku aneb Když papoušci pomáhají". Zasíláme jí houpačku pro papouška a vitamíny Omnivit Orlux 25 gr.

Na třetím místě se neumístil nikdo. Další účastnice soutěže, paní Lenka Švestková a paní Adéla B., obdrží stolní kalendář s motivy papoušků na rok 2010.

Soutěžní příspěvky:

Příběh první: Vytoužený papoušek žako

Celý život jsem toužila mít ochočeného velkého papouška. Konečně přišla doba, kdy jsem měla možnost si ho pořídit. Předtím jsem přečetla různou odbornou literatura o chovu papoušků, mezi tím také knihu pana Bartla. Neměla jsem s chovem papoušků žádné zkušenosti, kdysi jsme měli ochočenou andulku, ale přála jsem si velkého papouška. Podle toho, co jsem si přečetla v knížkách, jsem z toho měla celkem strach.

Měla jsem štěstí, že jsem se mohla přes internet poradit a vybrala spolehlivé chovatele, od kterých jsme si koupili ručně dokrmené mládě papouška žako. Podle jejich rady jsme pořídili velkou klec, aby papoušek měl dost prostoru, když bude sám doma. Chodíme do práce a nemůžeme se mu proto věnovat celý den. Máme doma ještě 2 psy, malou šeltii a kolii.

V únoru jsme si přivezli papouška žaka a dali jsme mu jméno Charlie. Cesta byla dlouhá, ale Charlie ji snášel velmi dobře. Sestavili jsme mu klec, kde se cítí dobře. Má v ní dost místa a zábavy, takže je tam spokojený i když je sám doma. Když přijdeme z práce, hned se s ním zdravíme – Ahoj Charlie a povídáme si s ním. Když je hezky, tak mu otevíráme celé okno a dáme ho i s klecí před něj, aby byl na sluníčku. To má moc rád. Pak večer ho pouštíme z klece, aby se prolétl a byl s námi. Pořídili jsme mu i strom, ale většinou mi sedí na rameni a sleduje vše, co dělám. Měla jsem k papouškům respekt a bála jsem se, aby neklobal a neútočil na mne. Někdy se o to pokusí, ale to jde hned z mého ramena pryč a zlobím se na něj, takže to moc nezkouší. Většinou si pak sedne přede mne na stůl a sklopí hlavu a chce hladit, abych se už nezlobila.

I s našimi psy se snáší dobře. Větší kolie se jmenuje Leslie. Je moc hodná a papouška si nevšímá. Naši psi nesmí do obývacího pokoje a jsou jen v kuchyni a tak papoušek Charlie, aby na ně viděl z obývacího pokoje, sedá si na dveře a pozoruje, co dělají. Ví, že by mu kolie Leslie nic neudělala, tak jednou vletěl do kuchyně, sedl si jí na záda a nechal se vozit. Kolie Leslie z toho byla nešťastná, shodit ho nechtěla, nechtěla mu ani ublížit, tak přišla s nešťastným výrazem za mnou do obýváku, jako by chtěla říct: Sundejte to ze mě.

Druhý pes je malá šeltie Wendy. To je taková podšívka. Vždycky číhá na Chárlieka pod dveřmi a sleduje, co dělá. U ní se má papoušek Chárlie na pozoru, nesletí k ní, ale rád si s ní povídá. Nedávno stál nad ní na dveřích a něco jí vyprávěl, přitom pobíhal po celých dveřích a rozkládal u toho křídlama, že to vypadalo, jako když při tom gestikuluje.

Chárlieho máme teprve od února letošního roku a už začíná s mluvením. Říká „ahoj Chárlie, Chárlieku, Chárliečku“ a další spoustu slov, kterým zatím moc nerozumíme. Nedávno začal štěkat jako šeltie Wendy, ale protože ji slyší štěkat z druhého konce domu, než kde má on klec, tak to znělo tišeji a já jsem myslela, že jsme šeltii Wendy někde zavřeli doma a teď se ozývá. Prohledala jsem celý dům, volala jsem na ni, až jsem nakonec zjistila, že Wendy v klidu spí na zahradě a ten kdo štěkal, byl papoušek Charlie.

Prostě s papouškem je spousta legrace, ale je to jako s malými dětmi. Někdy práce, někdy zábava, ale jsme rádi, že ho máme.

Lenka Švestková

Příběh druhý: Recept na žemlovku aneb Když papoušci pomáhají

Vezmi 4 středně velká jablka. Pusť vodu. Počkej, až se papoušek vykoupe.
Jablka umyj a vykrájej jadřince.
Připrav si mísu a jablka rozkrájej na malé kousky. Krájej z výšky 45 cm. Tato doporučená vzdálenost přesahuje o 5 cm délku papouška č. 2 v nataženém stavu.
Připrav si vejce.
Vytáhni z mísy papouška č. 1 a jadřince, a naopak vrať do mísy nakrájená jablka.
Vezmi druhou mísu, hadr a utři rozbité vejce.
Vezmi si druhé vejce a v míse ho rozšlehej.
Odeber papouškovi č. 2 skořápky.
Vyndej z lednice tvaroh a mléko, z mísy s vejcem vyndej jablka a rozmíchej v ní tvaroh v trošce mléka.
Zameť jadřince.
Umyj papouška č. 1 a 2, kuchyňskou desku, lednici a toastovač.
Připrav si zapékací mísu, vymasti ji a vysyp strouhankou.
Rozdělej druhý tvaroh.
Zameť rozsypanou strouhanku.
Znovu umyj papouška č. 1 a 2, kuchyňskou desku, kachličky, lednici, mikrovlnku, varnou konvici a toastovač.
Vyber jablka z tvarohu.
Nebo ne, ono se to sní i tak.
Nakrájej veku.
Do zapékací mísy vlož vrstvu namočené veky, vyndej papouška č. 2 z tvarohu a tvaroh rozetři na veku.
Dej další vrstvu namočené veky.
Z mísy s jablky vylov papouška č. 1 a jablka nasyp do zapékací mísy.
Pocukruj je a posyp skořici. Sypej rychle, než papoušek č. 1 nebo 2 stihne zamávat křídly.
Zameť zbytky veky a nakrájej další.
Jablka pokryj třetí vrstvou namočené veky.
Otevři troubu, vlož rošt, mísu s žemlovkou, zavři troubu.
Přepočítej papoušky.
Otevři troubu a vyndej papouška č. 1.
Zapni troubu.
Svlékni si tričko, kalhoty a spolu s utěrkou a papouškem č. 2 vlož do pračky.

Alexandra L.

Příběh třetí: Korela-uprchlík

Je to již několik let, kdy se můj příběh udál, ještě jsem bydlela u rodičů a doma jsme měli několik měsíců starou korelu. Zaplnila místo po agapornisovi škraboškovém, který umřel nedlouho předtím.

Papouška jsme pojmenovali Ferda (až po nějaké době jsme zjistili, že on je vlastně ona) a už od počátku byl miláčkem rodiny, rychle se ochočil, začal chodit na prst, přiletěl na zavolání a nechal se škrabat na hlavě se zjevnou slastí. Zkrátka, rodina se do něj velmi zamilovala.

Tou dobou jsem byla zrovna nemocná a doma jsem se nudila. Často jsem se proto bavila tím, že jsem z okna pozorovala protější panelák a sledovala, co kdo dělá. Jedno odpoledne se však v okně objevila kamarádka ze školy a mě nenapadlo nic lepšího než otevřít okno a zavolat na ni... Samozřejmě tou dobou byl náš malý kamarád puštěný ve stejném pokoji, jako jsem byla já. Pak už jsem jen viděla divoce gestikulující kamarádku. V první chvíli jsem nechápala co dělá, ale když mi nad hlavou proletěl papoušek, pochopila jsem.

Zbytek dne proběhl v horečném hledání, běhání po vesnici, přilehlých lesích a střídala se u nás naděje se zoufalstvím, protože občas se mezi stromy mihla silueta letícího Ferdy. Večer jsme již zcela smíření, ale smutní, usínali s tím, že už ho nikdy neuvidíme. Mamka ještě druhý den jako poslední pokus rozvěsila po vesnici letáky o ztrátě papouška, ale nepřikládali jsme jim velký význam. 

Uběhl téměř týden a k večeru se ozval telefon. Paní z druhého konce vesnice volala, že se u nich doma objevila před pár dny korela odpovídající našemu popisu. Hned druhý den jsme se tam vypravili. Ferdu jsme poznali okamžitě a nadšeni jsme si ho odnesli domů. Důvodem, proč zamířil k domu nálezkyně, byly její ochočené korely. Měla je ochočené tak, že je mohla pouštět na výlety po okolí a ony se samy k večeru vracely. Náš Ferda přiletěl za jejich křikem a večer se s nimi vrátil do jejich voliéry. Tak se k nám vrátil náš milovaný papoušek. Strávil s námi ještě dalších 8 let, než uletěl navždy.

Byli jsme na dovolené a o zvířata se nám starala sousedka. Jelikož jsme již bydleli v rodinném domě, býval Ferda ještě s kamarádem přes léto ve voliéře na zahradě. Stará paní, která nám zvířata hlídala, však zapomněla jednoho dne voliéru zavřít. Tento odlet už byl však Ferdův poslední. Přestože jsme doufali, že vše dopadne jako před lety, nestalo se tak. Ferda se ztratil před třemi lety, kdy mu bylo osm.

Proto alespoň doufáme, že se zatoulal k hodným lidem.

Adéla B.

Příběh čtvrtý: Prancha

Tento příběh není nějakým poutavým dobrodružstvím. Dlouho jsem váhala, zda vůbec něco napsat –  nemám žádnou veselou historku. Jen zkušenost. Vlastní zkušenost s výběrem, nákupem a vlastnictvím papouška.

Jednoho krásného dne, kdy jsem se připravovala na obhajobu disertační práce, jsem si z ničeho nic řekla: „Chci papouška.“ Nevím, co mne to napadlo. Většinou ve stresových situacích mívám takovéto bláznivé nápady. A tak místo učení a shánění vysokoškolských skript, jsem začala objednávat po internetu knihy o papoušcích. Je jich na trhu poměrně hodně, takže jsem se opravdu nenudila. Postupně jsem přečetla všechny dostupné knihy od Rosemary Low, dále knihu o Amazoňanech a amazóncích od Milana Vašíčka, také publikace o žacích – včetně té od Milana Bartla. Čím více jsem četla, tím více mě papouščí svět fascinoval. Už jsem byla rozhodnuta, že si papouška pořídím. Ale kterého? Určitě ručně dokrmeného. Ale u každého druhu jsem nacházela různé zápory. Levnější druhy ručně dokrmených papoušků jako jsou alexandři, mníšci, aratingy, papoušci patagonští či rosely, mi vždy z nějakých důvodů přišly nevhodné. Stejně tak papoušci senegalští či konžští. Rozhodně jsem chtěla papouška „krátkoocasého“. Po přečtení knihy R. Low Amazónci rodu Pionus jsem byla rozhodnuta. Chtěla jsem samičku amazónka modrohlavého či šupinkového. Ale ouha. Je jich zoufale málo, zvlášť ručně dokrmených. V ten moment se začala moje mysl ubírat do velmi vysokých výšin a představte si, nakonec jsem dokonce dokázala vyslovit to magické slovo: amazoňan. Ten nádherný tropický papoušek, kterého jsem vždy obdivovala.

Poprvé jsem se s ním setkávala jako malá na stránkách Velkého obrazového atlasu zvířat Dr. Staňka, který jistě všichni máte někde ve své knihovně, kde byl vyobrazen na barevné fotografii jako amazona modročelá. Také jsem o něm četla knihu – Jmenuji se Geriňa – amazoňan modročelý. To byla krásná kniha. Teď ji čtu svým dětem. Pak jsem viděla úžasnou papouščí show v Loro Parque a ještě při různých příležitostech jsem se s tímto papouškem setkala. Vždy to bylo pro mne určité tabu – pralesní tvor, který se do domácnosti hodí asi tak jako žirafa nebo lev. Prostě jsem to zvíře vždy s nesmírnou úctou obdivovala a nikdy mne nenapadlo, že bych ho mohla vlastnit. Ale v tom velkém stresu před zkouškami jsem si řekla, že jestli ten doktorát udělám, tak si toho AMAZOŇANA pořídím.

A jak myslíte, že to dopadlo? Po schválení tohoto nápadu manželem a dětmi jsem napsala Bartlovům email. Napsala jsem jim něco o našem bydlení a časových možnostech a svých zkušenostech a tajně jsem doufala, že mi napíšou, ať si pořídím andulku a velkého papouška ať nechám zkušenějším. Ale ouha – přišla odpověď. Odpověď, ve které mi tento nápad nevymlouvali a naopak slíbili, že si mne dají do pořadníku a ozvou se, až bude nějaký náznak hnízdění. A pak už to šlo ráz na ráz. U zkoušek jsem jako zázrakem prošla, začala jsem se shánět po voliéře a všech dalších nezbytných věcech, vyrábět hračky a ptačí strom. Papoušek se vylíhl v dubnu slečně Doležalové, šéfredaktorce časopisu Papoušci. Dokrmován byl u Bartlů.

Už jsme jen čekali na potvrzení, zda je to samička. A byla. Tak jsme začali vymýšlet jméno. Děti chtěly Natálku, Nikitu, Rozárku – nějak se mi nic nezamlouvalo. Tak jsem začala listovat v portugalském slovníku: Colorida – barevná. Rara – vzácná. Ne, není to ono. A pak, protože máme krásné příjmení – Prknovi – řekla jsem si, jak se vlastně řekne portugalsky Prkno? Prancha (čti Pranša). A bylo to jasné. To se bude dobře papouškovi vyslovovat i na to dobře uslyší. A když už měl papoušek jméno a už jsme měli i první fotky, začínala jsem chápat, že to opravdu není jen sen, ale že Pranchu budeme opravdu mít. Poslední dny před jejím příchodem jsem si říkala: To jsou poslední klidné chvilky v mém životě. Už tu bude jen řev a pralesní tvor s obrovským zobanem. Skončí veškerá pohoda…

A tak jsme si pro ni jeli. Přes 200 km. Bála jsem se, jak Prancha tu cestu zvládne. Bylo velké horko. Pořídila jsem jí přepravní klec. Myslela jsem, že se bude plašit, že se bude bát. Ale ona byla naprosto klidná! Vykoupala se v mističce, zobala jablko a piškot, koukala se z okýnka (Obr. 1).

Doma se nechala vzít do ruky a dát do klece. Hned se udomácněla a začala „baštit jako mlejn“ (obr. 2). Žádný avizovaný průjem se nekonal.

Pořád jsem ji sledovala, jako by byla malé miminko. Zda dobře papá a jaký byl bobeček a jestli jí není ziminka... a že papá tohle a nechce tamto – to jsem z toho byla pořád vykulená. Dávala v kleci misky sem a tam, jen aby je měla na nejlepším místě. Časem se nakonec vše srovnalo a „už v tom umíme chodit“. Prancha je svá. Buď má na mne náladu nebo nemá.

Ráno probíhá vždy stejně. Rozsvítím. Pozdravím. Prancha na mne mrkne, protáhne dloooouze jedno křídlo, pak druhé křídlo, načepýří se a řekne „ahooooj“. Pak ji pustím z klece na ptačí strom. Tam už si krásně jistě umí přeletět. Ale nebylo to hned – byla hrozně roztomilá, když byla jako nemotorné ptáče a neuměla přistávat. Pak si sednu k počítači. To ke mně přijde a nechá se drbat na hlavičce – je to pro mne úžasný pocit. Podrbat se poprvé nechala před třemi dny! Do té doby probírala vlasy ona mně, ale ruky se bála. Teda bála. Když si z ní má vzít pamlsek, to se nebojí. Když ale chci, aby šla na ruku, to se hned hrozně ohání zobákem, ale neuletí. Prostě mi dává jasně najevo, že bude sedět tam, kde je a na žádnou ruku nebo bidýlko mi nepůjde. Do klece se tedy vrací ráno sama na plné misky. Pak jí pouštíme odpoledne a večer, do klece jí musím nalákat na pamlsek nebo na hračku. Na ruku prostě jít odmítá. Ještě to bude chtít procvičit.

Často ji také beru v přepravní kleci na zahradu (obr. 3). Tam se jí moc líbí. Vždy dostane květ růže. Užívá si její vůni a celou ji zpracuje. Dostane také pampelišku i s kořenem a ovoce podle toho, které zrovna dozrává. Má moc ráda kanadské borůvky, skalník, jeřabiny, ostružiny, malin se bojí. Asi, že jsou červené. Nepřekonatelná dobrota je moruše. A pak samozřejmě vlašské a lískové ořechy, ale ty může jen poskrovnu.

Měli jsme ji dokonce i na dovolené v Liberci. Pouštěli jsme ji prolétnout ráno a večer po pokoji a upláceli různými dobrotami, když zůstávala přes den sama v kleci (Obr. 4).

Také jsme ji vzali do skleníku Botanické zahrady, aby okusila „vůni domova“. Tam se jí moc líbilo. Bohužel mohla být jen v kleci (Obr. 5).

Jednoho dne, když toho na mne bylo opravdu hodně – zdravotní potíže, dcera v první třídě, honička v  práci, nemohla jsem zkoordinovat kroužky dcery a syna tak, abych se nemusela rozpůlit, do toho se mi poprali psi… co Vám budu povídat. Tak do toho všeho, se Pranche začalo dělat na hlavě lysé místo.

Tak jsem si říkala, že je to konec. Že s ní budu muset ještě kdovíkam na veterinu a jak je to možné, když se o ni tak dobře starám. Kamarádka má deset let amazoňana pouze v kleci, krmí ho praženými buráky a čokoládou a k veterináři nemuseli ani jednou a já Pranche dopřávám to nejlepší dle svého vědomí a svědomí a ona bude nemocná !!! Tak jsem v zoufalství zavolala paní Bartlové a ta hned věděla, která bije. Prancha se má dobře, tak přepeřuje trochu dříve.

Ani si neumíte představit, jak se mi ulevilo. Tak teď zas řeším kolik a jakých vitamínů jí mám dávat, abych jí v dobré víře nepředávkovala. Vždyť podle R. Low umírá velké množství ručně dokrmených mláďat amazoňanů kolem druhého, či do pátého roku z neznámých příčin. Sama má ale podezření, že se v některých případech jedná o poškozené ledviny nebo játra nesprávnou nebo příliš bohatou stravou. Tak pak se v tom všem vyznejte…

Přes všechnu tu péči a obavy, zda vše dělám správně, mohu říci, že jsem si Pranchu nesmírně zamilovala. Je to neuvěřitelný komik a její radost ze života se přenáší na nás všechny. Chtěla bych na tomto místě poděkovat Bartlovům, za to, jak Pranchu vypiplali do krásné papouščí slečny a vůbec za jejich ochotu vždy poradit a pomoci.

Hana Prknová