Chovatelské informace/Naše články v odborných časopisech

Časopis Nová Exota 10/2004

Žako velký a jeho přirozený odchov

Chovem těchto zajímavých a inteligentních papoušků se člověk zabývá už mnoho let. Pro svoji inteligenci, nadání k mluvení a přítulnost se stal žako jedním z nejoblíbenějších druhů papoušků. Okouzlil nejen chovatele, ale i lidi, kteří se nezabývají chovem a odchovem ptáků. Ochočený žako se stále častěji stává obyvatelem lidských příbytků.

Pár žaků velkých, o kterých se budu zmiňovat, chovám 5 let. Celou tu dobu jsem usiloval o to, aby papoušci měli co nejlepší podmínky k životu, pestrou kvalitní stravu, zkrátka aby se jim u mě líbilo a měli chuť založit rodinu. Pravdou však je, že to trvalo téměř celých 5 let, než jsem tohoto výsledku dosáhl. Po celou tuto dobu byl pár spolu, nikdy jsem je od sebe neoddělil na delší dobu. Zpočátku jsem měl papoušky umístěny v kleci v chovné místnosti, později jsem je přemístil do voliéry, která má vnitřní ubikaci a venkovní prolet. Zde také nasedli.

Od prvního okamžiku se ptáci k sobě chovali velmi pěkně a s postupem času se ukazovalo, že jejich vztah je harmonický. Spávali spolu na jednom bidle těsně vedle sebe, spolu také chodili ke krmení. Jednou jsem musel samce odvézt na veterinární vyšetření. Samice v jeho nepřítomnosti projevovala ohromný neklid, až paniku. Po jeho návratu bylo velmi dojemné pozorovat jejich vítání a vzrušení. Byl to jeden z klasických příkladů, který potvrzuje, že tento druh papoušků je velice vnímavý na jakékoliv změny a stresové situace. Jsou to konzervativní ptáci, kteří si těžko a dlouho zvykají na nové věci (nové bidlo ve voliéře, neznámé krmení, apod.).

Moji papoušci se k sobě chovali se velmi jemně a harmonicky, ale snaha zahnízdit se nedostavovala. Plynul čas a já stál u jejich voliéry a pomalu se rozhodoval, že je od sebe roztrhnu a doplním jinými protějšky, které v chovu mám. Žakové seděli na bidle vedle sebe a zvědavě na mě pokukovali. Pro sebe i pro ně nahlas povídám: „do Vánoc a jdete od sebe“.

To bylo v září minulého roku. Žakové to ale vzali vážně a během několika dalších týdnů se začalo dít něco, v co už jsem nedoufal. První známky toku jsem zaznamenal koncem září. Ptáci se daleko víc než dříve zdržovali v ubikaci. Záhy jsem je „nachytal“, jak se krmí. Krmení probíhalo intenzívně a často. V tuto dobu začali navštěvovat budku. Při jedné odpolední kontrole jsem spatřil oba žaky, jak se páří. Ani jim nevadil můj příchod k voliéře. K mé velké radosti se páření opakovalo i v dalších dnech.

Nabídnul jsem jim dvě budky. Jednu deskovou ležatého typu a druhou ze smrkového kmenu o vnitřním průměru asi 35 cm. Žakové navštěvovali obě dvě budky. Samec kulatou kmenovou a samička hranatou deskovou. Samec setrvával v kmenu dlouhou dobu nebo u budky vysedával a lákal do ní samičku. Ta po krátké době se nechala zlákat a oba papoušci pak trávili dlouhé hodiny v  kmenové budce. V této budce si vyhrabali hnízdo, které jsem opakovaně kontroloval. Musím se zde zmínit o „zastíracím manévru“ samičky. Spočíval v tom, že samička, aby odlákala moji pozornost od skutečného hnízda, se snažila být viděna, jak leze do deskové ležaté budky, kde však hnízdo nebylo.

Dne 15. října jsem zaznamenal první vejce. Během 5 dní snesla celkem 3 vajíčka, na které sedla. Z budky v dalších dnech vylézala jen brzy ráno a hodně pozdě večer (okolo 22 hodiny) a to jen na chvilku. Její přítomnost venku byla zřetelná podle poměrně velké hromádky trusu na krmném stole.

Po celou tuto dobu byl sameček velmi agresivní. Jeho původně přátelský vztah ke mně se změnil v prudké napadání čelně nebo ze zálohy. Číhal na horním bidle nad krmným stolem a když jsem krmným oknem sáhl dovnitř pro misku, skočil z bidla prudce dolů, ve snaze mou ruku zasáhnout. Musím podotknout, že se mu to někdy podařilo, ale nevím kdo z nás dvou se více lekl. Tyto snahy bránit teritorium byly někdy komické, zvláště v případech, kdy si útok dobře nevyměřil a jeho skok z bidla neskončil na mé ruce, ale v misce z vodou. Přesto vždy bránil srdnatě a s neutuchající intenzitou.

Počasí koncem října bylo dost chladné a tak jsem začal zimoviště vytápět na teplotu 18 °C. Zimoviště vytápím ústředním topením, takže udržet teplotu nebyl problém. Žakům tato teplota vyhovovala a ven už jsem je vůbec nevypouštěl.

Samička seděla pevně a asi po 30 dnech jsem zaznamenal tichý pískot. Líhnutí proběhlo bez problémů a ze 3 vajec se vylíhla 3 mláďata. Sameček pravidelně krmil a podle střídání skladby krmiva, které si vybíral bylo zřejmé, že vyvažuje krmnou dávku tak, aby mláďata dobře trávila. Zpočátku krmil vaječným žloutkem, namočeným rohlíkem a piškoty. Vaječnou míchanici však nevzal nikdy po celou dobu odchovu mláďat a nekrmil ani vaječným bílkem. Po několika dnech přidal občas jablko, mrkev, zřídka pomeranč nebo mandarinku. Pak přišlo na řadu senegalské proso, slunečnice, semenec, oves a jiné zrniny. Vaječným žloutkem krmil téměř pocelou dobu růstu mláďat. Čím však krmil pořád a nejvíc, byly červené jeřabiny. Tyto plody brali žakové velmi ochotně a vždy jako první krmení.

Asi v 60 dnech života mláďat jsem při ranní kontrole zjistil, že neubylo vůbec žádné krmení. Samec prostě přestal krmit. Jen seděl na bidýlku a klidně na mě pokukoval. Myslel jsem, že je konec s přirozeným odchovem a chystal jsem se mláďata ručně dokrmit. Rozhodl jsem se ponechat mláďata v budce do večera a pak je odebrat.

K mému velkému překvapení večer zmizely jeřabiny a druhý den se krmení vrátilo do starých kolejí. Vysvětlení bylo nasnadě. Samec prostě nechal mláďata vyhladovět, aby jim dobře trávilo a ve volátkách nezůstávalo více potravy, než je nutné. Kontroly mláďat jsem prováděl pravidelně jednou za 3dny.

Ve 20. dnu života nejstaršího mláděte jsem se rozhodoval, zda mláďata kroužkovat plnými kroužky v hnízdě nebo až po odstavu půlenými kroužky. Protože samec i samice jsou polokrotcí, mluví a berou z ruky, jsem se rozhodl pro plné kroužky. Kroužkování proběhlo dobře. Nejstaršímu mláděti jsem sice kroužek nasadil jen tak tak, ale jinak bylo vše bez problémů. O dva dny později jsem kontroloval kroužkovaná mláďata, všechna tři mláďata však byla bez kroužků. Kontroloval jsem, zda jsou v pořádku. Starší dvě byly bez újmy na zdraví. Ovšem to nejmenší to odneslo snad i za ně. Mělo pravou nohu zlomenou na půl, levou dokonce na dvakrát, pravé křídlo zlomené a levé vykloubené. Byla to pro mě lekce od rodičů, že takové zásahy na mláďatech nesnesou. Ale ani já se nechtěl vzdát a malému žakovi jsem chtěl dát šanci. Ve veterinární ordinaci absolvoval malý žako operační výkon, při němž mu kosti byly porovnány a celkově byl fixován jak na nohou, tak na křídlech. I přes všechny potíže bylo mládě velmi vitální a mělo chuť do života. Vyrobil jsem provizorní inkubátor, který vyhovoval jeho fixačním potřebám a pustili jsme se s manželkou do ručního dokrmování. 20denní mládě přijímalo zpočátku jen 5 kubíků směsi Kaytee. Postupem času se dávka zvyšovala a podle pravidelného vážení jsme sledovali, že jeho růstová křivka má vzestupnou tendenci. Rány se rychle hojily a my postupně uvolňovali fixaci podle růstové intenzity. Malý žako byl kontaktní, pravidelně se hlásil o příděl potravy a já začal věřit, že ho zdárně vychováme. Ve stáří 41 dnů však nastal zlom. Po pravidelném nakrmení najednou mládě začalo přivírat oči a během několika vteřin uhynulo. Vzhledem k tomu, že jsme krmili velmi opatrně a mládě nejevilo žádné známky dušení, kuckání nebo zmodrání, usoudil jsem, že asi vysadilo srdce. To také potvrdila pitva. Příčinou smrti byl pravděpodobně rychlý nárůst svaloviny a tvorba kostí, včetně léčby zranění, což česky řečeno srdíčko neutáhlo. Tento úhyn jen potvrdil, že zákon přírody je sice tvrdý a nekompromisní a nechává přežít jen zdravé a silné jedince schopné reprodukce.

Samice si brání svoji budku při kontrole

Zbývající dvě mláďata zdárně rostla a asi ve věku 70 dnů začala vykukovat z budky. Krmení mladých žaků měl v tomto stáří na starosti hlavně samec. Vypozoroval jsem, jak samec nutí mláďata z budky ven. Prováděl to opravdu chytře. Postupně se od vletového otvoru budky odsunoval po malých vzdálenostech. Pokud chtělo vykukující mládě žrát, muselo se čím dál více vysunovat z vletového otvoru budky. Po pár dnech vykukovali mladí při krmení z budky polovinou těla. Nakonec to dopadlo tak, že jeden den ráno jsem jedno mládě objevil na zemi. Při krmení neudrželo rovnováhu a vypadlo z budky na zem. Samec jej pak dokrmoval na zemi. Během dalších dvou dnů se ocitlo na zemi i druhé mládě. V krátkém čase se však naučila obě mláďata dobře létat a k mému velkému překvapení se tlačila znovu do budky. I přesto, že mláďata rodiče krmili, začala ve stáří asi 100 dní postupně sama přijímat potravu. Zpočátku brala ovoce, piškoty, později namočenou směs zrní (slunečnice, oves, čirok, kardi). Měl jsem strach, aby jejich navštěvování budky neskončilo nějakou šarvátkou s rodiči a proto jsem mláďata 115. den jejich života odstavil. V tomto věku už byla mláďata úplně samostatná, bez problémů brala téměř všechno krmení, které jsem jim předložil. Pustila se i do krmení, kterého se chovný pár nikdy nevzal a tím jsou granule.

Chtěl bych se ještě zmínit o důležitém faktu, který hraje velmi důležitou roli hlavně při odchovu žaků a tím je doplňování vápníku. Samice žaka, která snese jedno vejce, má úbytek vápníku z těla až 20 %. V období tvorby vajíček je vhodné vápník do těla samice dodávat buď ve vodě nebo v krmení. Jednou z možností je podávání preparátu calcium chloratum ve vodě. Vápník v tomto roztoku se dostává do těla samice rychleji než z pevné formy nebo potravy. Také já jsem podávání vápníku po poradě s veterinářem takto praktikoval a tento způsob se mi osvědčil. Vápník je vhodné podávat už při páření a potom po narození a v období intenzivního růstu mláďat. V době krmení mladých až do stáří 6 týdnů jsem podával calcium chloratum v koncentraci polévková lžíce na čtvrt litru vody a to obden. Toto dávkování zajištuje nejen doplnění vápníku do těla samice, ale také zdárný vývoj kostry a končetin mláďat. Nedoporučuje se však vápník podávat dlouhodobě, při delším podávání má na organismus žaka škodlivé účinky. Dávkování je u konkrétního páru vždy vhodné konzultovat s veterinárním lékařem-specialistou na papoušky.

Odchov těchto inteligentních papoušků je velmi specifický. Záleží na konkrétních podmínkách v chovu i na povaze jedinců. Tímto článkem se chci podělit o svoje zkušenosti, které by někdo z chovatelů mohl ve svém chovu využít. Přeji všem chovatelům početné a úspěšné odchovy a mnoho radosti z chovatelské záliby.

Milan Bartl

Zpět na přehled článků