UMĚLÝ ODCHOV KAKADUŮ INKA

V loňském roce jsem absolvoval zvláštní a pro mne hodně významný odchov. Byl jsem osloven jedním chovatelem, který mě požádal o vylíhnutí a následný ruční odchov papoušků kakadu inka. Moc času na rozmyšlenou nebylo. Vše se seběhlo tak, že při stěhování kakaduů chovatel našel v budce 3 vejce. Stěhování nešlo odložit, situace se musela řešit okamžitě, čili vyvstala nerudovská otázka: „Kam se snůškou ..?“ Následoval telefonát a pak přeprava tří vajec inků v líhni k nám domů. Přeprava proběhla v polovině inkubační doby vajíček, v nejrizikovější době.

Přiznám se, že i přes celkem bohaté zkušenosti s umělým odchovem žaků, arů, amazoňanů a různých druhů kakaduů, jsem měl smíšené pocity, jak vše dopadne. Inkové jsou přece jen „z jiného těsta“, patří k papouškům jejichž vývoj je velice rychlý, podobně jako u jiných australských papoušků. Tušil jsem jisté potíže, které se samozřejmě během dokrmování dostavily. Na druhou stranu se přiznám, že jsem spoléhal na odbornou pomoc a rady odborníka nejkovanějšího – MVDr. Tukače. Na veterinární kliniku, kde působí to mám velmi blízko a jsem jeho častým hostem. Díky němu se nám podařilo vyřešit nejeden ožehavý problém. Ale pěkně po pořádku.

Po příjezdu chovatele s vajíčky k nám domů jsem měl kromě úplně stejné líhně připravený přístroj Buddy. Jedná se o indikátor pulsů srdce zárodku, který zjistí bez prosvěcování, zda je zárodek ve vejci živý či ne. Když je problém v líhnutí, dá se podle frekvence tepů stanovit nejzazší doba, kdy musí mládě z vajíčka ven. Vejce byla tři. Jedno z nich však bylo o třetinu menší než zbývající dvě. Vložil jsem vajíčka postupně do Buddyho. Dvě větší vejce přístroj indikoval jako živá s pravidelnými tepy srdce. U třetího bohužel přístroj indikoval jen rovnou čáru a nepřítomnost života. Zárodek tedy nežil. Přesto jsem všechna vejce vložil do líhně a chovateli slíbil, že udělám co je v mých silách.

Začal jsem pátrat po informacích o vhodných podmínkách pro umístění v líhni a umělý odchov těchto kakaduů. Jednalo se o přesné nastavení teploty a vlhkosti v určitých fázích vývoje. Následovaly telefonáty známým i neznámým chovatelům, podrobné studium odborné literatury, hledání po internetu. Můžu Vám říci, že informací tohoto druhu je jako šafránu a nikdo není příliš sdílný nebo spíše je těchto zkušeností velmi málo. Nezbývalo mi, než za asistence manželky a jejich pečlivých záznamů z ručního dokrmování jiných druhů kakaduů, vytvořit jakýsi předpokládaný postup líhnutí a odchovu.

Teplota v líhni byla standardní 37,1 °C, ale vlhkost nebyla známá. Vycházel jsem z nastudovaných materiálů o podnebí v domovině těchto papoušků. Vlhkost v domovině nebývale nízká, rozhodně nižší než u jiných papoušků. V líhni vlhkost nedosahovala ani 30% Rh.

První velké překvapení se dostavilo třetí den od uložení vajec do líhně. Protože jsme neznali přesné stáří vajíček, obden večer jsme vejce vkládali do Buddyho a kontrolovali počet tepů zárodků. Třetí malé vajíčko, které do této chvíle se tvářilo jako čisté, se probudilo k životu. Nechtělo se mně tomu ani věřit, ale měli jsme velkou radost. Čas běžel, zárodky se zvětšovaly. Blížila se doba líhnutí. V této době jsme oka nezamhouřili a pořád jsme čekali, kdy se začne něco dít. Podotýkám, že jsme ani nevěděli, v jakém pořadí byla vajíčka snesena.

K našemu překvapení se jako první naklubalo vejce, které bylo nejmenší a podle chovatele snesené jako poslední, které na líhnutí vypadalo nejméně a zpočátku ve vajíčku nebyl vůbec indikován tep. Mládě mělo opačnou polohu, takže se vzduchová komůrka před naklubáním nezešikmila a mládě se naklubalo ve špičce vejce. V takovém případě je největší problém stanovit okamžik, kdy začít mláděti pomáhat, protože se většinou samo nevyklube. Mládě, které se líhne pozdě, bývá podchlazené a není vitální. Mládě, které se líhne brzo, mívá venku žloutkový vak a hrozí jeho infikování nebo vykrvácení a úhyn. Podle zkušeností čekáme v případě opačné polohy ve vejci s pomocí mláděti 30 hodin od naklubání, aby byl dostatečně vtažený žloutkový vak. K dalšímu postupu nás tentokrát mnohem dříve vyprovokoval Buddy, který indikoval počet tepů srdce mláďat. Během 12 hodin od naklubání klesl počet tepů pod 100 za minutu, což byla kritická situace. Mládě nemělo snahu se klubat dál a přestalo se ozývat. Rozhodl jsem se přikročit k postupnému otevření vajíčka. Bylo nutno určit přesnou pozici hlavičky, aby nedošlo ke zranění. Od místa naklubání směrem, kde je po prosvícení vidět volné místo, jsem narušil ještě více skořápku. Potom následovalo velice pomalé a opatrné odloupávání dalších částí skořápky. Je to kritický moment, kdy může dojít k nenapravitelné chybě. Mládě je totiž opleteno poměrně hustou sítí krevních žilek a jejich přerušením dojde  vykrvácení a úhynu mláděte. Tuto skutečnost jsem si uvědomoval, o čemž svědčilo mé bohatě orosené čelo. Střídal jsem se s manželkou v loupání a mládě jsme vždy vložili zpět do líhně, aby neprochladlo. Dělali jsme co jsme uměli a za velkého štěstí a pocuchaných nervů se nám postupně podařilo nakonec první mládě vyloupat. K vyloupání došlo doslova na poslední chvíli, ve skořápce už byly viditelné stopy prvního trusu. Mládě i přes počáteční handicap bylo velice vitální.

Mládě v největším vejci se tentýž den naklubalo a jevilo známky klubání i dobré polohy ve vejci. Opak byl ale pravdou. I druhé mládě nemělo úplně ideální polohu, po naklubání třetiny obvodu se klubání zastavilo a přes naklubaný otvor byl viditelný žloutkový váček, který nebyl zcela vstřebán. Ke konci klubání, po vtažení žloutkového vaku bylo třeba mláděti ze skořápky pomoci, protože mládě velice sláblo a postupně slábly i jeho hlasové projevy. Bylo to však mnohem snazší než v prvním případě. Druhé mládě bylo hned po vyklubání o poznání větší než mládě první.

Třetí mládě se naklubalo opět v den, kdy se předchozí nalíhlo. Situace se opakovala, začátek klubání byl normální, vzduchová komůrka se zešikmila, ovšem asi v polovině se klubání zastavilo a mláděti bylo třeba pomoci. Mláďata vážila po nalíhnutí 8,5, 11 a 10 gramů. Všechna tři mláďata měla po naklubání jedno společné, byla velice vitální a hlučná. Bylo to první malé vítězství a na chvilku jsme si oddechli.

Další postup byl standardní. Po jednodenním podávání Hartmanova roztoku jsme postupně přivykali mláďata na směs dokrmovací kaše Nutribird A21, která se nám pro maličká mláďata osvědčila, protože je velice jemná. Inkové poměrně bez problémů krmivo přijímali a rostli. Rozbor trusu na bakterie a kvasinky neobjevil v jejich trávení žádný problém. Mláďata prošla bez problémů i první očekávanou krizi do věku 10 dní života. Rostla jako z vody a byla velice hlučná. Mláďata se vyvíjela nebývale rychle v porovnání s jinými druhy kakaduů nebo jiných velkých papoušků. Už ve stáří 7 až 8 dne života se jim začaly prořezávat oči a koncem druhého týdne života už se jim tlačilo peří přes kůži ven. S tím se ale dostavily první potíže. Inkové i přesto, že dobře přijímali potravu a byli doslova „žraví“, přestali den ze dne přibývat na váze. Trávili krásně, nepřestali růst, ale přestali přibírat. Pokud by to šlo takhle dál ještě několik dní, mláďata by na podvýživu pravděpodobně uhynula. Co způsobilo tento stav? Proč nepřibývají na váze? Kde jsme udělali chybu? Jasné vodítko bylo v rychlém vývoji a růstu. Podkladů k řešení takových otázek, zkušeností a informací je pomálu.

Navíc se po několika dnech mláďatům zpomalilo trávení natolik, že potrava téměř neodcházela z volete a bylo nutno udělat změnu v krmivu. Jako první pokus jsme přidali do dokrmovací směsi rozmočené granule téže značky, díky kouskům směr zhrubla, ale to nepomohlo. Poté jsme přešli na dokrmovací směs Kaytee Universal, ale ani tato směs, kterou běžně používáme pro starší mláďata nebyla řešením. Nakonec jsme byli nuceni obě směsi smíchat dohromady. Jen tak mláďata alespoň trošku trávila. Navíc jsme přidávali vitamíny a směs obohatili o k růstu opeření potřebné bílkoviny.

V problémovém období jsme obden nechávali dělat rozbor trusu na bakterie a kvasinky. Mláďata trpěla po celou dobu přemnožením kvasinek v trávicím traktu. S lékařem specialistou se nám tento problém podařilo stabilizovat a díky výživnější potravě mláďata začala asi po 10 dnech znovu nabírat na váze.

Mláďata jsme denně vážili a hmotnosti zapisovali, což považujeme za velice důležité. Zastavení růstu hmotnosti nebylo bez vážení na mláďatech první dny pohledem poznat.

Po provedení testu určení pohlaví metodou DNA bylo zjištěno, že se jedná o dva samečky a jednu samičku. Nechali jsme provést i vyšetření na cirkoviry (PBFD), které vyšlo negativní.

Mládě, které se nalíhlo jako první z nejmenšího vajíčka, neustále zaostávalo ve vývoji za svými dvěma sourozenci, začalo „srovnávat krok“ až těsně před odstavem. Zajímavé bylo, že od nalíhnutí mělo mládě neúměrně velké nohy ke svému tělu. Zprvu jsem se domníval, že se bude jednat o nějakou vývojovou vadu. Nakonec se však ukázalo, že to byl jen první ukazatel toho, že se z něj vyroste silný a stejně velký samec, jako jeho větší sourozenec. Pouze skutečnost, že vejce, z kterého se toto mládě vylíhlo, bylo menší, udělala tomuto samečkovi handicap ve velikosti, který se ke konci růstu mládat srovnal.

V poslední fázi vývoje mladí inkové velice rychle dopeřili a přešli na pevnou stravu a ve stáří asi 55 dnů začali přijímat nabízenou potravu a během několika málo dnů už kaši odmítali a přešli na pevnou stravu. V 60 dnech vážili samečci kolem 360 gramů, samička měla asi 340 gramů. Všichni byli letuschopní a přijímali téměř sami potravu. Měli poměrně velký apetit a já spokojeně sledoval, jak vedle piškotů, granulí a sladkého ovoce začali loupat zrniny. Zrninovou směs jsem jim nabídl speciální – Prestige Premium pro velké australské papoušky Versele Laga.

V době už velmi dobře létali a já s obavami sledoval, jak se jejich záliba ve volném létání stává oblíbenou závodní hrou. Při ní mladí inkové spokojeně pokřikovali. Pokřikovala ale také manželka, protože při nepřesném přistání rozdováděného mláděte létaly po zemi různé předměty z naší domácnosti. Já nestačil „zahlazovat stopy“, žena střídavě nadávala papouškům i mně. Inkům to zjevně nevadilo. Já ale měl čím dál větší obavu, aby se některé mládě nezranilo. Jejich let byl velmi rychlý a prudký. Létali elegantně, obratně a jejich barvy na nich jen hrály. Byli velice přítulní, ale také více a více hluční.

Nastal zkrátka čas, kdy krasavci museli do voliéry. Vrátili se zpět ke svému majiteli do chovu, kde je čekala krásná a veliká nová voliéra pro jejich uličnické dovádění. Přišel den loučení. Musím přiznat, že to pro nás nebyla chvíle lehká. Na jedné straně jsem si už oddechl, že odpovědnost ve mně vloženou jsem splnil, na druhou stranu jsme se s manželkou s inky hodně sžili. Možná proto, že to bylo poprvé, možná proto, že to byl úporný boj a snaha přivést tyto vzácné papoušky na svět a odchovat je. Možná také proto, že to byla určitá chovatelská hrdost, že se nám to s velkým štěstím povedlo. Možná… možná, že v další sezóně se vajíčka inků ocitnou zase u nás. Možná…

Milan Bartl

Zpět na přehled článků