Tímto nezvyklým nadpisem svého článku bych chtěl přiblížit svoje chovatelské úsilí, které bylo nakonec korunováno úspěchem. Všechno začalo mým plánem vybudovat chovatelské zařízení pro ary na odpovídající úrovni, které by vyhovovalo potřebám těchto velkých papoušků a potom se „poohlédnout“ po vhodném chovném materiálu. Jak už to ale v životě chodí, chovní jedinci ara ararauna byli najednou k mání a já příležitost nechtěl promeškat. Zakoupené papoušky jsem umístil do karantény a „šturmoval“ s voliérou. Voliéru jsem šťastně dokončil a papoušky do ní po určité době umístil. Arům se hned zpočátku nový domov zamlouval, protože hned na jaře v dubnu r.2004 začali navštěvovat budku. Ve voliéře o velikosti zimoviště 3x4x2 m a výletu 4x4x2,8 m se v zimovišti nachází budka ležatého typu, ze silných hoblovaných prken, z tvrdého dřeva. Je poměrně velká – 100x50x50 cm.

V červnu jsem zaznamenal intenzivní krmení a páření. To probíhalo často a mnoho dní. V půli července následovala snůška čítající 3 vejce. Radostí se mě tajil dech, když jsem snůšku a samici na ní pozoroval skrytou kamerou, umístěnou ve stěně budky. Další kameru jsem umístil v rohu zimoviště, takže jsem monitoroval veškeré dění v ubikaci. Při první kontrole došlo k prvnímu zklamání. Vejce byla čistá. Přesto, že jsem ptáky viděl při páření a krmení se, nebyla vejce oplozena. Odstranil jsem je tedy. Jedno z nich bylo dokonce hodně naprasklé. Věděl jsem dobře, jak se věci mají s odchovem u velkých arů. Literatura uvádí, že oplozenost vajec bývá kolem 20%. Navíc po tak krátké době společného chovu jsem mohl být vůbec rád, že se arové k sobě mají. Musím doufat v další pokusy o odchov. Ty na sebe nedaly dlouho čekat. Už za 24 dní po odstranění první snůšky (samici jsem nechal první kolo dosedět celé), se objevilo další vejce. Arové byli pořád v toku. Samec byl nervózní, běhal po bidle sem a tam, samičku zaháněl do budky, když se venku zdržela déle jak 5minut. Bílé líce měl načervenalé rozčilením, hlasitě křičel a útočil na všechno co se k voliéře přiblížilo. K voliéře pustil pouze mne s pamlskem a ani to se neobešlo bez patřičného hlasového projevu. V této době musím přiznat, že Karlíka (tak se samec jmenuje), bylo „v pohodě“ slyšet až na druhý konec vesnice. V půlce září jsem provedl kontrolu vajec. Opět byla čistá. Moje pocity byly smíšené, ale letité zkušenosti mě jasně říkaly – vydrž. Samici jsem opět nechal kolo dosedět a vejce koncem září odebral. Váha jednotlivých vajec byla 30 - 32 gramů.

Přichází říjen a ptáci se pořád k sobě mají. Začal jsem jim s příchodem chladných dnů přitápět. Přišlo další překvapení. 15. října nová snůška. Pouze jedno vejce a zase při následné kontrole zjišťuji, že je čisté. Nedá se nic dělat, budu věřit v další sezónu. Na sklonku podzimu je ještě pár hezkých slunečných dnů, a tak ary nechávám příležitostně ve výletu. Všiml jsem si, že Armína (jméno samice), má dost přerostlé drápy, až tak, že se jí prsty začínají vytáčet. Viděl jsem, jak se těžko odráží z pletiva. Rozhodl jsem se provést „pedikůru“. Při této příležitosti kontroluji osvalení prsní kosti samice a musím říct, že po takové snáškové aktivitě není nijak zvlášť pochudlá. Jsem spokojen, protože to svědčí o dobrém apetitu ptáka a také o odpovídajícím přísunu živin a vitamínů.

Uplynula zima. Arové přepeřovali a odpočívali. Už v únoru pozoruji aktivitu a zájem o budku. Arové se začínají krmit. Při páření jsem je nezpozoroval. Dne 3. března se objevuje první vajíčko a další den v noci druhé. Jedno však zakrátko rozbili a na druhém samice seděla jen krátce. Další aktivity se projevily už v dubnu. Arové se krmili na bidlech venku i uvnitř v zimovišti a samice na noc zůstávala v budce. Oba ptáci byly v tuto dobu značně nervózní a v prvních květnových dnech jsem zaznamenal dlouhé a opakované páření. Vajíčko se objevilo v budce 15. května. Po čtyřech dnech snesla samice druhé vejce a za další tři dny třetí. Samec nosí samici krmení do budky. Nosí hlavně kukuřici v mléčné zralosti, piškoty, namočený rohlík. Zvýšil jsem i dávku ořechů a máčeného zrní. Dne 26. května jsem zjistil, že jedno vejce zmizelo. Další den jsem využil momentální nepřítomnosti samice a provádím kontrolu. Zjistil jsem, že zmizelé vajíčko je rozšlapané v podestýlce a ostatní dvě jsou opět čisté. Bylo jasné, že s oplodněním vajec není něco v pořádku. Vejce jsem odvezl k veterinární lékařce - specialistce na exotické ptáky, která provedla kultivaci vajec. Podle zjištěných bakterií se ukázalo, že v těle matky mohl probíhat lehký zánět, způsobený pravděpodobně vniknutím nečistot přes kloaku. Nasadil jsem okamžitě nejšetrnější antibiotika.

Do této chvíle už snesla samice 13 vajec. Myslel jsem, že po léčbě bude pauza. Ale arové byli jiného názoru. Dne 23. června snesla samice vajíčko a do konce června už byly ve snůšce tři. Za další tři dny zase jedno zmizelo (později jsme ho našli zase rozšlapané). Už mě to doslova drásá nervy. Psychicky se připravuji na další čisté vajíčka. Za další čtyři dny provádím kontrolu a zjišťuji, že v budce jsou tři vajíčka. V prvních dnech měsíce července jsem se odhodlal k prosvícení vajec. Nechci věřit vlastním očím. Jedno vajíčko je plné. Samice dobře sedí. Samec jí chodí krmit do budky. Dny ubíhají a já i arové (jak jsem mohl sledovat přes kameru), napjatě očekáváme, zda se už konečně ozve pískot. Těsně před termínem líhnutí můj soused zahájil opravu střechy. Do práce se u něj pustila parta klempířů a pokrývačů. V tyto dny jsem hluboce přesvědčen, že se všechno proti mně spiklo, a že nemůže být už hůře. Ale arové jsou pořád v klidu a samice stále dobře sedí. Dne 13. července se ozývá pípání a příští den v noci se líhne mládě. Samec mládě olizuje a vydává při tom vrčivé zvuky. Samice sedí na čistých vejcích. Mládě má pod sebou, chvílemi ho nechává vylézt, a pak ho svým, ohromným zobákem schovává zase pod sebe. Spokojeně si jdu na chvíli lehnout. Hned, jak jsem procitl běžím k televizi a zapínám kameru. S hrůzou zjišťuji, že mládě je mimo matku a hýbe se jen nepatrně. Utíkal jsem do zimoviště, vypustil oba rodiče do výletu a mládě odebral do inkubátoru. Ten jsem měl připraven v záloze pro nejhorší variantu. Mládě se zahřálo, ale cítil jsem, že bylo podchlazené. Dokonce začalo přijímat fyziologický roztok, vypadalo to, že se udrží. Nevyšlo to. Po několika hodinách mláďátko hyne. Několik dnů trvalo, než jsem se dostal z tohoto šoku a znovu zklouzl do rytmu všedního dne. Uhynulé mládě mělo 26 gramů. Literatura uvádí hmotnost nalíhnutých mláďat arů od 20 do 22 gramů. Na veterinární klinice jsme provedli pitvu, abychom se ujistili, zda bylo mládě zdravé a vyloučili tak jiné možnosti příčiny úhynu. Bylo v naprostém pořádku. Příčinou smrti bylo podchlazení. Myslel jsem, že tím bude chovný rok u arů uzavřen.

Naštěstí tomu tak nebylo. Poslední červencový den arové obsadili budku znovu. Do 10 srpna snesla samice další tři vajíčka. Jejich snaha o odchov mě dojímala. Ve mně se rozhořela nová jiskřička naděje. Za dalších osm dní jsem provedl kontrolu vajec. Musel jsem se posadit. Dvě vejce měla žilky. Byla plná. Asi pět dní před líhnutím jsem provedl ještě jednu kontrolu vajec. Jedno vejce z těch dvou plných bylo naprasklé a zela do něj díra od drápu, druhé plné vejce bylo také narušené, ale mnohem méně. Poškozená místa jsem zavoskoval a více naprasklé vejce jsem dal do líhně, ale mládě ve vejci uhynulo. Méně narušené vejce jsem nechal pod rodiči. Za dva dny se z něj začal ozývat tenký hlásek a já jsem se „modlil“. V noci jsem nešel spát a čekal u televize co se bude dít. V 1 hodinu ráno se mládě vyklubalo. Hlasitě pípalo a samec ho zase olizoval. Pozoroval jsem, jak ho sune samici pod peří. Ta nemeškala a mláďátko zobákem odhodila. Samec ho znova přisunul a ona ho zase odhodila. Nechtěla ho pod sebou. Chtěla jen zahřívat zbývající vejce. Na nic jsem už nečekal a běžel pro něj, než se podchladí. Odebral jsem ho a umístil do inkubátoru. Další den jsme s manželkou zahájili krmení. Mládě ochotně bralo fyziologický roztok a později postupně zahušťovaný kaši na ruční odchov papoušků a vypadalo to, že bude v pořádku. Jenže trápení neskončilo. Další den jsme zjistili, že mládě vůbec kaši netráví. Kaše zůstala ve volátku jako černá skvrna. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Na nic jsme ale nemohli čekat. Mládě křičelo hladem a pomyšlení, že o něj zase přijdu, mě dohnalo k činu. Vzal jsem sondu a obsah volete jsem se snažil odsát. Manželka mládě držela a nebyla si jista kdo odpadne. Zda mládě nebo já. Naštěstí se zákrok podařil a do prázdného volete jsme vpravili Hartmannův roztok a později znovu kaši, ale tentokrát jiného druhu. Jako mávnutím kouzelného proutku se mládě ztišilo a začalo trávit a pravidelně přijímat. I toto mládě vážilo po vylíhnutí 26 gramů a růstová křivka po prvních třech „hladových dnech“ se rychle urovnala. Pak začalo pravé období chovatelské radosti. Malá ara rychle přibývala a bylo velmi zajímavé pozorovat, jak se natahuje a osvaluje. Ve srovnání např. s žakem to byla doslova růstová expanze. Mláděti velmi brzy začala bělat kůže v oblasti líce a vypadalo to velmi komicky. Velká hlava s velikým zobákem, veliké nohy a neúměrné tělo nás nutilo k častým úsměvům. Časem dostávaly všechny části těla svůj jasný tvar a vzhled. Ara začal opeřovat a z komického mláděte vyrostla krásná slečna z rodu arů. V tento čas, kdy píšu tyto řádky je samička samostatná, krásně vypeřená. Je s ní veliká legrace, stala se členem rodiny a za nic na světě bychom ji nevyměnili. Dokonce už máme pro ni vytipovaného ženicha, aby vyrůstala a žila v partnerském plnohodnotném vztahu. Vždy když ji beru na ruku, hladím ji a ona mi prokazuje své něžnosti si říkám, že to úsilí, snaha a časté zklamání stálo za to a vím, že bych vše podstoupil klidně znovu.