Tento australský papoušek má v mém chovu své pevné místo již mnoho let. Svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červenomodrofialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře. V středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat. Právě naopak . Aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno a věnována jim maximální pozornost.

V současné době mám ve svém chovu dva páry rozel Pennantových. Jeden pár obývá voliéru 4x2x1m (délka, výška,šířka) s vytápěným zimovištěm, druhý pár obývá částečně uzavřenou voliéru 2x2x1m (délka, výška,šířka) bez zimoviště. U obou párů dosahuji pravidelných každoročních odchovů, ne zřídka 2x za sezónu. Přestože každý pár má jiné podmínky pro přezimování, nasedají oba páry spolehlivě, s téměř vyrovnanými počty mláďat v hnízdech. V průměru je to 5-7 mláďat v hnízdě. Zajímavostí je, že pár umístěný ve voliéře se zimovištěm nasedá už koncem ledna a to bez ohledu na počasí a venkovní teplotu. Tak se choval už v době, kdy jsem zimoviště ještě vytápěné neměl a voda v miskách běžně zamrzala. Nikdy se nestalo, že by mláďata prochladla a uhynula. Rodiče vždy poctivě krmí a potomstvo vychovají.

Její domovinou je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky,pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.

Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků. Při individuálním určování je to obtížnější a začátečníkům doporučuji přizvat na radu zkušeného chovatele. Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.

Jídelníček se skládá ze směsi zrnin. Tato směs obsahuje různé druhy slunečnice, proso, lesknici , oves, pšenici , čirok, kardi, pohanku a semenec v suchém stavu. Před vlastním hnízděním směs obohatím o hrách, mungo, kukuřici a tuto směs zrnin předkládám v naklíčeném stavu. Po celou sezónu přidávám ovoce a zeleninu např. jablka, hrušky, angrešt, třešně, hrách, mrkev, zelenou okurku, obilí v mléčné zralosti, zralé jeřabiny, kukuřici v mléčné zralosti, smetanku lékařskou, ptačinec – žabinec, listy salátu - zkrátka plody naší přírody. Zelené krmivo je vhodné podávat z vlastní zahrady nebo prověřených míst, o kterých jste přesvědčení, že nebyly chemicky ošetřeny. V době mláďat ještě přidávám vaječnou míchanici. Celoročně také podávám různé vitamínové přípravky.

Já chovám své papoušky v párech po celý rok.Mimo hnízdní dobu je můžeme chovat dohromady s jinými snášenlivými druhy papoušků, jako jsou například korely, neofémy nebo jiné druhy rozel. V době páření a hnízdění jsou však samci hodně agresívní a chovat je v tuto dobu ve společné voliéře by nedopadlo dobře. Hnízdní budky přijmou kmenové o průměru 30 až 40 cm nebo deskové o rozměru asi 30x30 cm. Výška by měla být 40 až 100 cm. Příliš hluboké budky nejsou vhodné. Vletový otvor by měl být o průměru 9 až 10cm. Uvnitř budky by neměl chybět ani žebříček z pletiva nebo drátu, po kterém ptáci vylézají nahoru. Připevněn musí být tak, aby si papoušek nemohl přiskřípnout drápek nebo prst a nedošlo tak k úrazu nohy. Z přístupné strany z boku by neměla chybět kontrolní dvířka, která svou spodní částí nesmí končit až u podlahy budky. Při kontrole snůšky by hrozilo vypadnutí některého vajíčka. Je to osvědčená praxe, umístěním kontrolních dvířek několik cm nad podlahou budky se předchází zbytečným a někdy i nenahraditelným ztrátám.

Rád pozoruji, jak se tito papoušci koupou a to každodenně, dokonce i v zimních měsících. A to i ve venkovních voliérách, kdy se na nich voda mění v led a ptáci ani nemohou vzlétnout. V létě je pak třeba kvůli této jejich vášni pravidelně kontrolovat misky s vodou. Jsou totiž schopni vodu vycákat a ta troška vody, která v misce zbude v letním horku rychle vyschne.

Závěrem bych rád připomněl, že současný stav této populace v našich chovech je poměrně hojný. Nemohu se však nezmínit, že díky současné nízké pořizovací hodnotě a nenáročnosti chovu se do chovu těchto papoušků pouštějí lidé, kterým chovatelské cíle a etika nic neříká. Za vidinou lehkého zisku „vyrábějí“ mláďata bez ohledu na původ, vzhled a čistou linii druhu. Na burzách se pak setkáváte s jedinci, kteří vzrůstem ani vzhledem nesplňují kritéria charakteristiky druhu. To by se dít nemělo a tito krásní ptáci si to od nás rozhodně nezaslouží.

Přeji všem dlouholetým i začínajícím chovatelům mnoho chovatelských úspěchů s tímto druhem australského papouška a věřím, že i nadále bude rozela Pennantova spolu s jinými druhy rozel zdobit naše chovy.