Už z názvu článku můžete tušit, o jaký zážitek se s Vámi chci podělit. Chovám papoušky už mnoho let a nyní dokrmujeme mláďata arů araraun. Vždy všechnu „omladinu“ fotografuji, aby měli budoucí majitelé obrázky, jak jejich papoušek od malička rostl. Protože mladé ararauny ještě nemají ani 3 měsíce, nejsou zcela dopeřené a nelétají, rozhodl jsem se je vyfotit venku na trávě. Dělám to tak běžně a fotil jsem tak i loňská mláďata, možná ještě ve starším věku. Pro vysvětlení – v tomto věku nejsou ararauny ještě plně opeřené a navíc jsou nesamostatné v příjmu potravy. Mláďata konzumují 3x denně dokrmovaní kaši. Teprve se učí kousat a loupat potravu. Byl jsem při focení v klidu – mládě, které by startovalo ze země a navíc poprvé, udělá pouze skok a pár „temp“ ve vzduchu, skončí zase na zemi. Tak to většinou bývá a tak to znám z praxe i já.

Manželka položila mláďata do trávy a já si lehl k nim na zem a začal fotografovat. V tom okamžiku jedno mládě bez jakýchkoliv příprav mávání křídel na zemi nebo poskakování najednou nadskočilo, prudce zamávalo křídly a než se nadálo ono i já, viselo nade mnou ve vzduchu asi ve výšce 2–3 metrů. Než jsem se stačil postavit na nohy, zakřičelo a prudce zamávalo křídly a překvapené plácání ve vzduchu se změnilo v prudký a rychlý let. Sám vždy doporučuji v takovém momentu neztrácet hlavu a ihned začít uprchlíka pozorovat, kam přistane a začít ho pronásledovat. Jenže malý ararauna neměl v plánu žádné přistání a povážlivě vysoko vystoupal do oblak a vzdaloval se. Naštěstí za chvíli začal kroužit a přibližoval se zase zpět. Běhali jsme po polích za našim uprchlíkem, abychom viděli místo přistání. Ara začal klesat a přistál u potoka na 20 metrů vysoké olši. Marné bylo naše volání. Seděl na vršku a krákal. Přivolal jsem kamaráda, který se živí ořezáváním stromů ve výškách a různými výškovými pracemi. Je na tuto práci dobře vybaven a po stromech šplhá jako veverka. Jenže arovi se létání zalíbilo a tak nám nedovolil se k sobě ani přiblížit. Instinktivně přistával na vrcholcích stromů, na těch opravdu nejtenčích větvích. Po několika slezených stromech a změnách stanovišť jsem pochopil, že chytit tohoto uprchlíka nebude jen tak. První den jsme udělali ještě několik pokusů lapit aru do saku na tyči, poslední neúspěšný pokus jsme provedli v noci za hluboké tmy ve 23.30 hod. Unaveni jsme odešli domů. Potmě nám ara dovolil přiblížit se velice blízko, což nám dávalo naději.

Ráno druhý den po rozednění jsem aru našli tam, kde jsme ho opustili. Pouze přelétl na vedlejší akát, kterému nechybělo moc do 30 metrů výšky. Nezbylo nám, než se utábořit pod stromem a hlídat celý den až do večera, kdy jsme po setmění chtěli provést další pokus. Bylo ohromné vedro, střídali jsme se v hlídání celá rodina. Pořád musel někdo hledět na papouška. Stačila chvilka nepozornosti a ara mohl odlétnout pryč. Bez směru odletu by se nám velmi těžko hledal. A navíc to bylo moc blízko do lesa. Celý den v tom vedru nás ara tiše pozoroval ze svého stanoviště, vůbec se nehnul z místa a vůbec se neozýval. Navečer se bohužel pravděpodobně něčeho lekl, najednou se prudce vznesl a odletěl až za obzor asi 3 km směrem k další vesnici. Naše zklamání bylo veliké a já se v duchu loučil s krásným papouškem. Ale nechtěli jsme to vzdát a vydali jsme se za ním. K rychlým přesunům jsme používali automobil. Projeli jsme spoustu míst, prohledali okraje lesa, povolal jsem kamarády chovatele na pomoc. Nakonec jsme dostali informaci, že se ara objevil v sousední vesnici v zámeckém parku. Okamžitě jsme se tam vydali. Našli jsme ho tam, seděl na 60 m stromě. Neustále se ozýval a byl značně nervózní. Měl už hlad a žízeň, protože se ještě neumí sám nasytit, v přírodě se sám neuživí. Po celou dobu neměl snahu vůbec nic kolem sebe okusovat. Chvíli se nás díval a než jsme stačili cokoliv vymyslet, vznesl se a zmizel nám z dohledu. Následoval další přesun a hledání. Pomáhali i lidé z vesnice. Bylo zajímavé, kolik lidí si ho všimlo. Při přeletu se ozýval typickým křikem a jeho nádherná zlatomodře svítící silueta zaujala každého, kdo za ním zvedl oči.

Byli jsme unaveni, popáleni od kopřiv, pokousáni od komárů a žízniví. Ara na tom nebyl o nic lépe. Musel už být značně dehydrovaný. Ale pořád dobře létal. Na sklonku druhého dne se naplnily moje obavy. Ara si to namířil do lesa. Už jsem se dokázal vyrovnávat s tím, že mi mizí z dohledu, vždy jsme ho zase objevili, ale les znamenal jasnou ztrátu. Vyjeli jsme na kopec u lesa a uviděli aru, jak táhne nad lesem až k obzoru. Tam sedl na nejvyšší modřín a na něm nocoval. Dostat se k němu po tmě v lese a vyhledat strom bylo nemožné. Rozešli jsme se domů a zklamání bylo veliké.

Doma jsme přemýšleli co dál. Nemohl jsem unést pomyšlení, že se blíží papouškův konec. Nemohl už totiž dlouho přežít. Musel už být značně dehydrovaný a hladový, síly už ho musely brzy začít opouštět. Nechtěli jsme to vzdát a ráno jsme vyrazili na další pátrání. Po několika hodinách jsem dostal telefonickou zprávu, že se ara objevil opět v sousední vesnici. Ožil jsem a okamžitě jsme tam vyrazili. Z lesa našel cestu zpět, seděl na vysokém buku v zámeckém parku a už se skoro neozýval.

Začal jsem horečně vyvíjet aktivitu. Pro jistotu jsem se domluvil s místním hasičským sborem na případné spolupráci, chtěl jsem aru namočit na některém dostupném místě vodním proudem. Nemohl by pak dobře létat a možná by se snesl k zemi. Nechal jsem u ary hlídkovat ženu a odjel k veterináři. Nechal jsem si připravit injekci na zavodnění a umělou výživu, pokud by náhodou byl odchyt úspěšný.

Po spoustě konzultací jsem si vypůjčil foukačku s uspávacími šipkami, které se používají na uspávání zvířat v zoologických zahradách. Šipka obsahovala dávku uspávacího preparátu, dávku určenou podle hmotnosti ary. Snaha o uspání je počínání velmi rizikové, protože hrozí velice vážné poranění papouška, pokud bychom se netrefili do tkáně na prsou. Při jednom z pokusů se nám podařilo papouška trefit. Zásah byl přesný - do prsou, ale preparát se z šipky nevypustil. Zklamání bylo ohromné a já už se pomalu loučil s nějakým případným úspěchem. Ale řekl jsem si: „dokud bude na dohled, nepřestanu“.

Během dne jsme aru několikrát ztratili a znovu našli. Znovu kroužil nad polem i nad lesem, až k obzoru. K večeru se stal zázrak – ara se objevil pár metrů od místa startu, na anténě jednoho ze sousedních domů v naší ulici. Popoletěl vždy jen kousek, bylo vidět, že mu docházejí síly. Měl jsem jedinou naději. Arovi budou docházet síly, pokud ho neztratíme z dohledu do setmění, máme šanci. Malou, ale máme. Ara se přestěhoval ze střechy na blízký ořech a já už jasně dalekohledem viděl, že se drží na stromě i zobákem a je naježený. Zavíral oči a vůbec se neozýval. Cítil jsem, že to je naše příležitost.

Protože byl v naší vesnici, pustil jsem do výletů voliér všechny ostatní ary a jeho sourozence vynesl v kleci ven. Jejich hlasité krákání uprchlého aru přitáhlo až do sousední zahrady, kde se usídlil na vrcholku asi 20-ti metrového ořechu. Přicházela noc. Obešel jsem sousedy, aby na noc schovali psy do domů, aby v noci při pokusu o odchyt neštěkali. Pořád jsme aru hlídali, zda se nevznese a neuletí. Připravili jsme nový lapací sak, který byl metrového průměru s pevnou sítí a na vysouvací tyči. Přesně o půl noci jsem s kamarádem lezcem a manželkou tiše vyrazili. Výstup na strom byl velmi složitý a namáhavý. Kamarád se musel ve tmě k arovi prořezávat hustým starým ořešákem. Odřezané větve padaly na plechovou boudu pod stromem. Byly to hodně silné rány, ale ara jakoby to neslyšel a seděl na místě. Asi po půl hodinovém výstupu se kamarád přiblížil na tři metry pod aru. Začal opatrně vysouvat sak ven z koruny stromu, aby mohl aru přiklopit shora. Jiná možnost nebyla. Ara nás začal bedlivě pozorovat. Nevěřil jsem v úspěch. Posvítili jsme na něj halogenem, takže neviděl blížící se sak. Následoval rychlý pohyb přikrytí a lapený ara začal zděšeně krákat. Byl jsem jako ve snách. Okamžitě jsem vylezl na boudu pod stromem, kam kamarád lapeného aru spouštěl. Na střeše bylo plno desek s vyčnívajícími hřebíky, ale já to snad ani nevnímal. Následovala ohromná radost. Rychle jsme lapeného vyhladovělého a zesláblého aru přenesli domů. Dle pokynů veterináře jsme do něj vpravili roztok glukózy, fyziologického roztoku a dufalitu. Pomalých dávkách jsme ho začali krmit dokrmovaní kaši obohacenou o podpůrné preparáty. Ráno jsme ještě papouškův zdravotní stav konzultovali s veterinářem, kvůli případným možným komplikacím.

Teď tu sedím a dívám se na něj. Je v kleci na horním bidle a vypadá už zase spokojeně. Přes všechny obdržené šrámy a chvíle zklamání musím přiznat, že to byla lekce, která nám dala nové zkušenosti a ukázala, že opatrnosti není nikdy dost. Chci na tomto místě poděkovat všem, kdo se s námi na chytání ary podíleli, bez nich bychom nebyli úspěšní.

Závěrem Vám musím říct - ara v letu je nádherný. Ladné křivky jeho siluety, třpytivá žluť s výraznou modří na obloze jsou neopakovatelným zážitkem a všechno mě to vede k jasnému výsledku – mám „aráky“ ještě raději.

Milan Bartl, srpen 2007

Zpět na přehled článků