Časopis Papoušci, ročník III, září–říjen 2003 (číslo 5/2003)
Rozela penant
Rozela penant (Platycercus elegans)
Tento australský papoušek má v mém chovu své pevné místo již mnoho let.
Svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červenomodrofialové
zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře. V středoevropském mírném
klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu.
Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování
se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto
papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená,
že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat. Právě
naopak . Aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách,
musí být o ně dobře pečováno a věnována jim maximální pozornost.
V současné době mám ve svém chovu dva páry rozel Pennantových. Jeden pár
obývá voliéru 4 x 2 x 1 m (délka, výška, šířka) s vytápěným zimovištěm,
druhý pár obývá částečně uzavřenou voliéru 2 x 2 x 1 m (délka, výška, šířka)
bez zimoviště. U obou párů dosahuji pravidelných každoročních odchovů, ne zřídka
2 x za sezónu. Přestože každý pár má jiné podmínky pro přezimování, nasedají oba
páry spolehlivě, s téměř vyrovnanými počty mláďat v hnízdech. V průměru
je to 5-7 mláďat v hnízdě.
Mláďata stará přibližně tři týdny
Zajímavostí je, že pár umístěný ve voliéře se zimovištěm nasedá už koncem ledna
a to bez ohledu na počasí a venkovní teplotu. Tak se choval už v době, kdy
jsem zimoviště ještě vytápěné neměl a voda v miskách běžně zamrzala. Nikdy
se nestalo, že by mláďata prochladla a uhynula. Rodiče vždy poctivě krmí a potomstvo
vychovají.
Její domovinou je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto
kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží
až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky,pole, zahrady a ovocné sady. Velmi
ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech
jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu
a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak
tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe
posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků. Při individuálním určování je to obtížnější
a začátečníkům doporučuji přizvat na radu zkušeného chovatele. Mladí ptáci jsou
převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého
života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení
do chovu.
Jídelníček se skládá ze směsi zrnin. Tato směs obsahuje různé druhy slunečnice,
proso, lesknici , oves, pšenici , čirok, kardi, pohanku a semenec v suchém
stavu. Před vlastním hnízděním směs obohatím o hrách, mungo, kukuřici a tuto směs
zrnin předkládám v naklíčeném stavu. Po celou sezónu přidávám ovoce a zeleninu
např. jablka, hrušky, angrešt, třešně, hrách, mrkev, zelenou okurku, obilí v mléčné
zralosti, zralé jeřabiny, kukuřici v mléčné zralosti, smetanku lékařskou,
ptačinec-žabinec, listy salátu, zkrátka plody naší přírody. Zelené krmivo je vhodné
podávat z vlastní zahrady nebo prověřených míst, o kterých jste přesvědčení,
že nebyly chemicky ošetřeny. V době mláďat ještě přidávám vaječnou míchanici.
Celoročně také podávám různé vitamínové přípravky.
Já chovám své papoušky v párech po celý rok. Mimo hnízdní dobu je můžeme
chovat dohromady s jinými snášenlivými druhy papoušků, jako jsou například
korely, neofémy nebo jiné druhy rozel. V době páření a hnízdění jsou však samci
hodně agresívní a chovat je v tuto dobu ve společné voliéře by nedopadlo dobře.
Hnízdní budky přijmou kmenové o průměru 30 až 40 cm nebo deskové o rozměru
asi 30 x 30 cm. Výška by měla být 40 až 100 cm. Příliš hluboké budky nejsou
vhodné. Vletový otvor by měl být o průměru 9 až 10 cm. Uvnitř budky by neměl
chybět ani žebříček z pletiva nebo drátu, po kterém ptáci vylézají nahoru.
Připevněn musí být tak, aby si papoušek nemohl přiskřípnout drápek nebo prst a nedošlo
tak k úrazu nohy. Z přístupné strany z boku by neměla chybět kontrolní
dvířka, která svou spodní částí nesmí končit až u podlahy budky. Při kontrole snůšky
by hrozilo vypadnutí některého vajíčka. Je to osvědčená praxe, umístěním kontrolních
dvířek několik cm nad podlahou budky se předchází zbytečným a někdy i nenahraditelným
ztrátám.
Rozela penant (Platycercus elegans)
Rád pozoruji, jak se tito papoušci koupou a to každodenně, dokonce i v zimních
měsících. A to i ve venkovních voliérách, kdy se na nich voda mění v led a
ptáci ani nemohou vzlétnout. V létě je pak třeba kvůli této jejich vášni pravidelně
kontrolovat misky s vodou. Jsou totiž schopni vodu vycákat a ta troška vody,
která v misce zbude v letním horku rychle vyschne.
Závěrem bych rád připomněl, že současný stav této populace v našich chovech
je poměrně hojný. Nemohu se však nezmínit, že díky současné nízké pořizovací hodnotě
a nenáročnosti chovu se do chovu těchto papoušků pouštějí lidé, kterým chovatelské
cíle a etika nic neříká. Za vidinou lehkého zisku „vyrábějí“ mláďata bez ohledu
na původ, vzhled a čistou linii druhu. Na burzách se pak setkáváte s jedinci,
kteří vzrůstem ani vzhledem nesplňují kritéria charakteristiky druhu. To by se dít
nemělo a tito krásní ptáci si to od nás rozhodně nezaslouží.
Přeji všem dlouholetým i začínajícím chovatelům mnoho chovatelských úspěchů
s tímto druhem australského papouška a věřím, že i nadále bude rozela Pennantova
spolu s jinými druhy rozel zdobit naše chovy.
Milan Bartl
Zpět na přehled článků
|